„Bratrská pomoc“ vlády České republiky aneb komu zůstanou oči pro pláč.

Volání volyňských Čechů o pomoc nezaznělo letos poprvé a nebylo ani zdaleka jediné v historii polistopadového Československa, potažmo českého státu. Již po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se ozvali naši krajané z ukrajinské Volyně a žádali o povolení návratu do země svých předků. Důvod byl tehdy jasný – katastrofa jaderné elektrárny v Černobylu a následná hrůza z následků pro životní prostředí, kdy potraviny byly nepoživatelné a začaly se rodit zmutované děti. Přestože šlo o ekonomické důvody, tehdejší československá vláda rodinám vyhověla a přestěhování bylo umožněno. Důvodem totiž byl i evidentně politický teror ze strany ukrajinských nacionalistů, se kterými jsme neměli zrovna vřelé vztahy. Tyto špatné zkušenosti mají naši krajané ještě z dob 2. světové války. Po obsazení Lvova nacistickou armádou v roce 1941 Ukrajina vyhlásila samostatnost a započala s genocidou národnostních menšin, tedy i volyňských Čechů. Vypálení obce Český Malín  po vzoru Lidic a vyvraždění přes 300 jejích českých obyvatel mají na svědomí  bandy tehdejší „osvobozenecké“ ukrajinské armády, nám známé pod jménem banderovci. Vraždění pokračovalo i po válce na území Moravy a Slovenska a musela být proti nim nasazena dokonce naše armáda. Nicméně většinu těchto rodin volyňských Čechů se tehdy po tzv.“sametové revoluci“ podařilo přesídlit do Československa. Nyní následuje další vlna vraždění našich krajanů na Ukrajině. Tentokrát ovšem pod patronátem tzv. „demokratických“ sil a států západního bloku, k nimž se naše vláda hrdě hlásí. Koneckonců jsme přece jedna „velká evropská rodina“. Ale současná česká vláda dnes odmítá přijmout tytéž argumenty, neboť se chystáme přivinout Ukrajinu na svá evropská prsa. Dokonce se snažila přesvědčit krajany, že když budou uvádět jako argument strach před ruskou armádou, bude jim vyhověno. Po jejich prohlášení, že se bojí ukrajinských banderovců, bylo žádost o návrat do země předků zamítnuta jako neopodstatněná. Raději byla poslána pomoc ve výši 50 milionů Kč  banderovcům a léčili se u nás teroristé na úkor našich starých a nemocných lidí. Na jednotlivcích  zřejmě již tolik nezáleží, když jde o zájem celku. Ale tohle už hlásali soudruzi Stalin a Hitler. Máme se tedy na co těšit. Možná, že až na volyňském území nezbude žádný Čech, pošle tam vláda archeologickou expedici, aby pátrala po těch, kdo tam kdysi dávno žili. V této souvislosti bych chtěl připomenout ještě jeden příklad. Když v roce 1991 vypukla válka v Jugoslávii, byla do chorvatské Slavonie, kde žila početná česká menšina, poslána jako vládní pozorovatel Viktorie Hradská. Naši krajané  poukazovali na teror ze strany chorvatských Ustašovců, kteří na veřejné ulici zastřelili 6 českých mladíků. Vzápětí byli upozorněni na to, aby o tom nikde nemluvili, neboť česká vláda má eminentní zájem na dobrých vztazích s těmito chorvatskými fašisty, neboť už brzy budeme jedna „velká evropská rodina“. Pokud se tedy budeme jako „demokratická republika“ chovat tímto způsobem k vlastním lidem, můžeme se dočkat toho, že u nás brzy budeme mít klerofašistickou monarchii jako Španělé za generalissima Franka.                                                                                          (doc)