Ještě něco k Palestině a Izraeli…

Rozhodnutí Valného shromáždění OSN o povýšení statusu Palestiny zaujalo na několik dnů pozici mezinárodně-politického tématu číslo jedna. Vyvolalo podle očekávání vyhrocené diskuze. Izraelský premiér Netanjahu vděčný za české NE dokonce přijel do Prahy osobně poděkovat.

Historický pohled praví, že i Stát Izrael vznikl z rozhodnutí OSN, konkrétně pak na základě rezoluce č. 181 z roku 1947. Ta stanovila, že území historické Palestiny bude rozděleno na dva státy – stát židovský a stát arabský. Od té doby platí, že o vytvoření se nejprve jedná právě ve VS a pak o tom s konečnou platností rozhoduje Rada bezpečnosti. V případě jednání o arabské části Palestina se nyní tedy postupovalo naprosto identicky jako v době, kdy vznikl Stát Izrael. Navíc se tak stalo přesně na den 63 let poté.

Je tedy možné, aby v jednom případě to bylo považováno za správné a za zdroj legitimity nově vzniklého státu, ale v případě druhém jde o „jednostrannou rezoluci, která ignoruje životní zájmy Izraele a podkopává základy míru“, jak tvrdí Netanjahu?

Pokud v době vyhlášení Státu Izrael někdo postupoval jednostranně, byly to jeho tehdejší špičky, zejména premiér Ben Gurion. Připomeňme, že ihned po onom památném hlasování RB z 29.11. 1947 propuklo oboustranné násilí, jež vyvrcholilo masakrem arabské vesnice Deir Jasín. Akci velel Menachem Begin, pozdější izraelský premiér. Pak následovalo vyhnání asi 300 tisíc palestinských Arabů do nežidovských oblastí.

Izraelští politici tehdy nečekali, až o vytvoření nového státu rozhodne Rada bezpečnosti, sami ho vyhlásili. Dne 14.5. 1948 byla v Tel Avivu podepsána Deklarace o nezávislosti Izraele. Právě to bylo příkladem jednostranného postupu, při němž se nečekalo na RB, nebraly se v úvahu zájmy druhé strany konfliktu ani názory jiných států – včetně ( tehdy ) USA.

Následovala nekončící spirála vzájemného násilí během čtyř rozsáhlých válek, přičemž oproti mnoha tvrzením válku v roce 1967 začal Izrael. Šlo o typickou preventivní válku, koneckonců to později přiznali i vysocí izraelští činitelé – plán na ni byl dlouho na stole, čekalo se jen na záminku.

Výsledkem všech konfliktů bylo, že území Státu Izrael se z původních 51% rozlohy dotyčné plochy rozšířilo na dnešních 80%.

Další jednostranný krok činí dnes Izrael stavbou ilegálních osad na palestinských územích, což je v příkrém rozporu se ženevskými konvencemi, které výslovně zakazují přesidlování vlastního obyvatelstva na okupovaná území. Jde o výstavbu tak rozsáhlou, že nepřekročitelně a natrvalo odděluje jednotlivé oblasti s palestinským obyvatelstvem. Bude-li dokončena, hrozí, že v dohledné době už nebude o čem jednat.

Mezi Palestinci tyto věci dlouhodobě posilují pocity prohlubované křivdy, bezmoci, zoufalství – a také hněvu, což mnohé vede k tomu, že svého spasitele vidí v Hamásu. A ten posiluje a páchá další teroristické útoky proti Státu Izrael.                                            Zakletý kruh se tím uzavírá.

( Jan Eichler, historik )