Amnestie podle Klause

Těm, co očekávají deklasující kritiku rozhodnutí prezidenta Klause, radím nečíst dále ….

Trocha historického exkurzu kritiky klausovské amnestie také nepotěší. Amnestie, či milosti jsou udělovány odnepaměti. Vezmeme-li v úvahu amnestie činěné za dob komunistického režimu, byly udělovány v podobném nebo v daleko větším rozsahu. Třeba v roce 1953 bylo propuštěno více než 15 000 vězňů, v roce 1955 to bylo více než 7 000 vězňů, v roce 1960 skoro 11 000 vězňů, atd. Pro objektivitu tohoto srovnání nutno podotknout, že se tyto počty týkaly celého Československa a také komunisté rozlišovali pachatele běžné kriminality od pachatelů politických zločinů. Také nutno uvést, že blížícím se rokem 1968 byla touha komunistů ospravedlnit své zločiny na desetitisících obětech padesátých let vyšší, než tomu bylo např. v době tzv. normalizace, kdy politických vězňů znatelně ubylo a prokazatelný počet úmrtí v přímé souvislosti s vězněním se počítalo už „jen“ na jednotky ročně. Komunisty navíc v udělování takto rozsáhlých amnestií vedli jiné pohnutky, nejčastěji to bylo velmi špatné svědomí.

Není možné též zapomenout na amnestii prezidenta Havla z roku 1990, který pod tíhou vlastního věznění, nepřiměřeného trestání recidivistů za bagatelní trestní činy, trestání příživnictví a jiných politicky laděných trestných činů, vyhlásil amnestii, která z bran našich věznic vypustila více než 16 000 vězňů, a to včetně pachatelů těch nejtěžších zločinů.

Na institut amnestie se potřeba se dívat jednak z pozice poškozených – obětí, to samozřejmě a jednak z pozice pachatelů.

K obětem mohu z osobní zkušenosti aktuálně uvést, že trestní stíhání viníka dopravní nehody dosud nepravomocně odsouzeného trestním příkazem k ročnímu podmíněnému odkladu výkonu trestu, bude zastaveno a tak nám, jako poškozeným, nezbývá, než podat občanskoprávní žalobu o náhradu škody, protože bez viníka pojišťovna v rámci tzv. povinného ručení plnit nebude. Pojišťovna dobrovolně plnit nebude, poněvadž viník nehody nebude (zřejmě) nikdy znám i když znám de facto vlastně je. Jak úspěšní s náhradou škody budeme s nástroji, které nám civilní řízení nabízí, to nevím, ale příliš mnoho šancí si i přes své odborné vzdělání nedávám. Tato komplikace (4 těžce zranění, z toho dva s trvalými následky) si však nezadá nic s oběťmi vážných zločinů, kteří se „provinili“ tím, že justici a soudům trvá déle než 8 let, než jsou pachatele schopni pravomocně odsoudit.

Při polemice nad tím, co prezidenta Klause k tomuto rozsahu amnestie vedlo, nesmíme zapomínat na hospodářské kauzy 90. let, za které odpovědnost nesou vlády jak ODS, tak ČSSD. Nikdy není možné nezapomenout na oddlužení našich bank a jejich následný prodej za symbolický peníz. To myslím, že lze považovat nejen za politickou a ekonomickou bestialitu, ale za čin hodný prověření z hlediska trestněprávního. To, že tyto kauzy byly prověřovány státním zastupitelstvím, které však řídil ministr spravedlnosti vlády, která o takovém způsobu „prodeje“ rozhodla, může obstát jen v té naší pseudodemokracii. A jak víme, bez žalobce není soudce.

Přes prokazatelná ekonomická zvěrstva vlád ODS a ČSSD si z účastenství a studia trestních spisů dobře vybavuji orgány činné v trestním řízení, které se vůbec nechovali nestranně a podle zákona. Přitom se nejednalo o žádné tunelářské kauzy, protože z jejich strany šlo jen o obyčejnou lidskou závist a také o nekompetentnost.

Vybavuji si závistí zbrunátnělé policisty, kteří se při výsleších ohledně postoupení pohledávky mého známého podnikatele vyptávali, kolik si ten zlý podnikatel ročně vydělává a proč svou pohledávku za cenu 90% nominálu vůbec prodal. Odpověď tohoto podnikatele ve smyslu, že pohledávka je jeho majetek a tak si s ní může dělat co chce, policisty od zahájení trestního stíhání vůbec neodradila. Po cca dvouletém trestním stíhání bylo řízení sice zastaveno, ale pachuti zbičovaného oligarchy se tento podnikatel už nikdy nezbavil, a to i přesto, že postoupení pohledávky je zcela legální postup popsaný od roku 1991 v obchodním zákoníku, což naštěstí, ale po letech, odvolací soud posvětil ….

Také si dobře vzpomínám na závistivou poznámku soudce v přestávce hlavního líčení ohledně hodnoty domu domnělého pachatele (posléze osvobozeného), který namítal výši navrhovaného peněžitého trestu. Jeho dům stojí nejmíň 70 miliónů (ve skutečnosti měl hodnotu max. 2 mil., což odpovídá hodnotě menšího domku na malém městě), proto se mi zdá peněžitý trest 200 tis. Kč přiměřený a navíc, na podnikatele jsem alergický …..

Nikdy také nezapomenu na skutečně fyzický strach jiného domnělého (posléze též osvobozeného) pachatele, který měl ze soudce a státního zástupce (oba bývalý komunisté), kteří se jeden přes druhého několik minut doslova překřikovali, že pachatel je vinen a že podle argumentů, kterými se hájí, by do vězení nedostali nikdy nikoho. Po svém otrnutí pak tento „pachatel“ už jen namítal, že pokud jeho obhájce, bude navrhovat vyšší trest, než státní zástupce, má pocit, že se propadl do 50. let minulého století a že žádá odročení, aby nalezl z té černé časové díry cestu zpět. Jen pro pořádek, byl obžalobou viněn tím, že půjčil v roce 1998 ze své firmy 3 milióny, což činilo cca 0,5% jeho ročních tržeb, když pak v roce 2002 byl na tuto firmu prohlášen konkurz, a to i přesto, že žádné závazky po splatnosti neměla a její auditovaný majetek činil cca 50 mil. Kč. Opravné prostředky a stížnosti na konkurzní mafii se minuly účinkem, protože v roce 2002 soudce Berka a spol. v obecné známosti dosud nebyli a na ministerstvu spravedlnosti se ministři střídali po půl roce, takže se zabývalo vším možným, jen ne dohledem …..

Co tedy prezidenta v této době k tak rozsáhlé amnestii vedlo ? Jednak je to jeho pravomoc. S tím se musíme smířit. V duchu si však říkám, že tím vede možná boj s nabubřelou a závistivou státní správou, která má pocit, že musí soukromníky více dusit a dostat je tak více pod svou kontrolu, aby si tito poslední nesešněrovatelní svobodomyšlenkáři snad nemysleli, že si tady budou dělat, co chtějí. Soukromníci jsou totiž jednou z posledních skupin obyvatel, kteří nesocialistickou demokracii ke svému životu nutně potřebují (snad nejen oni). Skupinou, na kterou socialistické eurohujerství dopadá a bude dopadat vahou největší, oproti stejně velké skupině „úředníků“, kterým EU dává a bude dávat do vínku a k jejich libosti další a další moc. Snad to tak (nebo podobně) prezident Klaus myslel. Je to sice i pro mne trochu kostrbatá konstrukce, ale stále většímu vlivu státního aparátu nad životy lidí vlastně jinak, než dočasným oslabením jejich pozice, čelit nelze. Jsou jako mor ….

Všem rozčíleným nutno též závěrem vzkázat, že amnestie byla vyhlášena na základě zákona a v souladu se zákonem, na rozdíl třeba dnes již legendárního „vydání“ katarského prince nebo podivného zrušení ústavních zákonů Ústavním soudem ČR o zkrácení volebního období nebo těsné volby V. Havla prezidentem republiky o jeden hlas proti naladěného a ve vazbě za politické názory trčícího poslance Sládka nebo bezprecedentní přítomnosti ozbrojených policistů na půdě Sněmovny Parlamentu ČR při vydávání poslance Ratha. Případů, kdy nalezneme protizákonné nebo dokonce protiústavní chování dnešních vzteklých křiklounů je víc než dost. Amnestie prezidenta Klause však mezi ně nepatří.

Petr Homola.